Fakt jsem si pro sebe říkal, že do Francie jedu po patnácté, aby to ve mně přehlušilo fakt, že do Paříže je to třináctá cesta. Už na Florenci před příjezdem busu stáli dva východní sousedé totálně namol. Bylo zřejmé, že chtějí cestovat s námi. Body pro řidiče busu, který je z dopravy vyloučil i přes jejich naléhání a arogantní vystupování. To střídalo prosby a nářky. Minuty běžely dál...byla přivolána i policie. Pánové nakonec nejeli.
Lidé se štosují, minuty ubíhají, opilce střídá mladá ignorantka, která velmi dobře chápe, co jsou povolená dvě zavazadla a co je placený nadlimit. A tak svých x zavazadel rozprostře "alternativně" do několika textilních tašek. Řidiči se to logicky nelíbí, ona sama je ověšená jak vánoční stromek. Začíná kolečko vyjasňování, jenž skončí snahou ignorantky (která to přece nevěděla, že se to nemůže)vše nacpat do předimenzovaného batohu. Díky svobodnému prostoru pro našeho alternativce nabíráme další minuty. Výraz dvou žen ve frontě za ní, ukazuje tak nějak směr, kam by ji rády poslaly, aby už mohly být v buse.
Zbytek cesty je směs faktorů, které izolovaně ani nepostřehnete, dohromady je to otrava. Sešla se doslova tlupa kuřáků, která na pauzách zadýmovala vše před busem a opravdu do modra. Dvě notorické stěžovatelky na cokoliv, co řvou na půl busu, třetí velmi nepříjemná, že nejsou pauzy a ona se nemůže protáhnout, Následné protahování spočívá ve vykouření cigarety a úprk nazpět do busu.
Opakovanou žádost stevardky ohledně připoutání tato neurvalá paní ignoruje, druhá si ze sedadel udělá postel. Už jsem na palubě v Německu zažil s jiným dopravcem příchod policisty od Cobry. Čistě z profesního hlediska by mě zajímalo, jak by se dotyčné situaci snažily vyargumentovat. Myslím, že to oceňují pokutou cca 100 EUR.
Výčet pokračuje přes matku se synem, kteří si ve 3:00 sdělují své dojmy hlasitostí, jakou voláte na svého svěřence na plaveckém bazénu.
Posádka Regiojetu (dle mých jiných zkušeností s posádkami RJ) spíše slabší průměr, stevardka flegmatická. Lidi slyším remcat na přestávky, často se něco neví, což jindy není zvykem.
Do Paříže dojíždíme cca o 20 minut později, to už si upravují další plány. Kolem 14:40 mě zastihne ve Franprixu sms od bytné, že potřebuje v době předání klíčů být v práci. A jestli se stihnu do cca 45 minut dostavit. Super. Domluva zněla na 18. hodinu. Ona v severní části Paříže, já mezitím přes metra u jihovýchodního periferiku. Dochází mi fráze v obou jazycích, takže ji píši hezky česky, že domluva je domluva, přijedu v 18. hod.
...a zde to střihnu - o pobytu bude ještě řeč.
Cesta nazpět - už při příchodu na zastávku slyším starší paní jak česky a afektovaně řve do mobilu. Pak dorazí mladík s velkým zavazadlem a nacpe se před ženy, jedna musí opakovaně uhýbat, aby ji těžkým zavazadlem nepraštil. Ano, modlím se, ať nesedí se mnou. Bůh je šprýmař a tak mi přisoudí vysokého cizince co se rozvalí v sedačce a nohy má od sebe jak při porodu.Trpělivě vysvětluji, že jsme oba rozložití a bude třeba proto něco udělat. Ano, vytáhne středovou opěrku a opře si obě ruce, čímž mi jeho loket končí šťouchnutím pod žebry. Někdy v tu chvíli dorazí temperamentní mladá cizinka a žuchne do sedadla přede mnou, asi hodinu v kuse ječí a směje se do mobilu. Pak sklopí sedačku. Do nastalého "svěráku", ve který jsem, se dostaví z protějšího sedadla paní. Ta mě slovenštinou žádá, abych svou sedačku narovnal, protože má obavy o vystupující, kterým to vadí. Posbírám poslední kapky svého morálu a vyhovím ji. Vím, že v této situaci, by rozumný soudce pochopil jednání v afektu. :) Vzpomínám si z výcviku, že tomu soudní psycholožka říkala Syndrom amerického vojáka a studených fazolí.
Logicky až do Prahy nespím. Cesta tentokrát probíhá tak, že se podělá klimatizace. Chvíli tedy nic, pak teplo, ke konci cesty regulérně zima. Poslední pauza někdy kolem 19-20 hodiny, další na naší hranici ve 3:30. (Slovy z jedné divadelní hry - to jste si tak hoši trošičku zapřeháněli, že?) V Praze jsme o hodinu dříve.... co dodat!?
Inspirováno skutečnou událostí....
Žádné komentáře:
Okomentovat