Bůh ví, proč ve městě, které je ploché jak místní palačinka, spěchají všichni turisté na ten jediný kopeček.Každopádně se to od Petry brzo dozvíme, stejně jako historii a počty tehdejších obvodů.
Mineme profláknutou filmovou kavárnu Des 2 Moulins(dle mých informací,někteří nájemci v minulosti nevěděli, kdo je Amálie)a zabrousíme na velmi sympatický roh hojnosti. V otázce ohledně jídla si s průvodkyní velmi rozumíme.
Poznáte je? Jde o Hřebenatky a ulitu z nich používají jako symbol poutníci při cestě na Camino. |
Naproti z brasserie Grenier a pain se line specifická vůně pečiva, aby ne, když tento podnik již dvakrát obdržel cenu Bageta roku.Ocenění je to zavazující,asi jako pro restaurace mišelinská hvězda. Ne každý pak ustojí náročnost a hlavně zájem veřejnosti.Takže nejeden majitel si s úlevou vydechl, když byl vyhlášený nový ročník.
Petra má ráda autentičnost, daleko více, než "montmarterovský Disneyland" pro turisty plný umělých atrakcí. A tak s námi kličkuje od těchto lákadel směrem k cílům, jež nebudí zas až tak velký zájem mainstreamu. Třeba malé hřiště na pétanque nebo vila od architekta Loose (o obojím jsem zde již psal).Vtipná je i malá slepá ulička,ve které jeden z majitelů opatřil svůj dům čp.10 anglickou cedulkou Downing Street. Cedulka tak odkazuje na sídlo britského premiéra.
Celou cestu nás provází místní street art. Mísí se tu známá jména, jako třeba Misstic, se jmény, které vůbec neznáme.
Výprava končí na vrcholu, kde se pak rozejdeme všemi směry. Někdo poslouchat místní umělce, jiní nakupovat či posedět v kavárně.
Rád bych Petře poděkoval za její čas a doufám, že se zase brzo potkáme, třeba na kávě nad Teorii ornamentu od Adolfa Loose.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat