27 hodin v Paříži II (pokračování)

 (pokračování)  Cestou se ubíráme k Vítěznému oblouku a odtud přes Champs Élysées jdeme zkouknout světovou módu k okolním butikům.

LV

  V Monoprix nakoupíme něco málo potravin a metrem odjíždíme na Blanche.Je přibližně 23:00 a my se brouzdáme po Montmartru. Sedíme v restauraci 2 Moulins, kde se točila Amélie a nocí se couráme po Rue Lepic.

   Zjišťujeme, že náš kamarád Michael Bechay má stále otevřený kebab a tak se stavíme na pravý arabský čaj. Soňka v restauraci usíná, Michael vtipkuje, jestli ji má zatáhnout roletu.Já využívám komunikace a snažím se pochytit francouzskou výslovnost...no nic jednoduchého.:)Dojde i na propisku a ubrousek (Techniku mám ověřenou už ze Skotska).

Komunikace, základ úspěchu

   Před druhou ráno se loučíme a jdeme směr bazilika.Pod ní to tepe mládím a rapem. Obsazujeme volnou lavičku a posloucháme gangsta rap. Kolem spousty mladíků s replikami Rolexek a "tlustořetízkem" na krku.Z hromady hudby poznávám Sofianeho, jsme v dobré společnosti hochů z "periferiku".:)Ve vzduchu spíše než napětí, cítíme trávu.

  Cesta odsud znamená dávat pozor a nezahnout do nočního Barbés, nebo přes kopec do periferiku.

   Noční život tu tedy vcelku rychle utichá, ve 3:00 je už v provozu jen hlavní tepna Anvers - Pigalle - Place de Clichy. Svítí sex shopy, pár barů a to je vše. O dvě ulice výše je absolutní klid. Hledat nonstop je fakt oříšek, uvědomujeme si, že i v Jeseníku je reálnější něco najít. 

Noční podniky na trase Blanch - Pigalle

   Ztichlá čtvrť má svůj půvab. Vracíme se k malému parku, kde je Muž procházející zdí, zkoumáme okolní architekturu a dáváme si pauzu na lavičkách. 

   Objev otevřené restaurace na Place de Clichy nás nadchne a ihned se zavrtáme do jejich útrob.Následuje ledová sprcha arogantního číšníka, který sice donesl nápojový lístek, ale záhy vám oznámí, že: čaj, kávy a čokolády nemáme.Chápeme a odcházíme středem...letmý pohled doma na FB této restaurace prozrazuje, že je to tu spíše folklór, tak jim přispíváme do hodnocení.

Restauraci Le Carolus doporučuji vynechat, napoví hodnocení, ubezpečí vlastní zkušenost. Za aroganci platíme někdy doma korunami, není důvod za to utrácet někde eura :).

    Nějak je té "osmnáctky" dost a tak se jdeme podívat do sousedního 9. obvodu, jestli zde nenajdeme nějaký jiný bar, či bistro. Míjíme McDonald, co otvírá až v sedm. Uvelebíme se na lavičkách u hřiště a sledujeme okolí, které má vcelku opileckou atmosféru. Všude po asfaltu si cestu razí specifické stružky...a když se o jednu snaží i motocyklista a začne močit kousek od nás, raději odcházíme.

   Opět se procházíme klidnou částí Montmartru a pomalu zabíjíme čas do otevření prvního bistra.Na rohu Po cestě kolem Moulin Rouge ještě narazíme na palačinkárnu, kde nám paní ochotně udělá kávu.

   Pak už jen trávíme čas kolem Avenue Junot, kde je klid a zpívají ptáci. Zajímavé je i Place du Tertre bez umělců a malířů.Procházíme ho napříč, což jindy možné fakt není.Odsud uháníme na snídani do McDonaldu. Ano, prostě nakrmí nás tady Amíci :).Cestu mi zastupuje Afričan v saku a kravatě, který mě odkazuje místo k pultu k automatu.Jestli si ze svého krátkého působení ve fast foodu něco pamatuji, tak že toto není ochranka, ale manager.

A po ránu chci jíst a neťukat jak trotl na dotykáči. Opravdu mobilizuji veškeré zbytky ovládání, zvláště proto, že nerozumíme postupu a platbě. Ukazuje se, že je to jen objednávka, platit se má u pultu. Manager nám radí.No, nějak jsme to zvládli...vedle Soni dopadá se slovem "pardon" opilá Francouzka, která se cpe hranolky a během toho dvakrát usne.

   Když vidíme cestou zpět muže na matraci, který je přikrytý dekou, přechodně mu závidíme. Každopádně je fajn pocit, že někde jinde máme domov.

(pokračování příště)